Máte krásná prsa
Stvořena ke kojení právě vašeho miminka

Lékařka Anna Kšírová píše krásně o tom, že vaše prsa jsou dokonalá, od přírody dokonalá právě pro to vaše miminko. Původní článek najdete tady. Aničce děkuji za možnost sdílení jejího textu i tady.


Představte si následující situaci. Chlapci ve věku 14 nebo 15 let absolvují přípravu na sexuální život pod dozorem...řekněme lékaře, ale je to jedno. Jednou ze součástí přípravy je hodnocení jejich penisů. Někteří "projdou" - mají penis dlouhý, je jim řečeno, že se jim určitě podaří mít uspokojivý sexuální život. Dalším se dostane jiné informace - jejich penis je dost krátký (úzký, křivý...), není jisté, jestli se jim někdy podaří souložit, rozhodně by si ho měli vytahovat, případně existují různé nástavce - a kdyžtak jsou tu vibrátory, kdyby jim to vůbec nešlo, ty jsou také prima, to přece nevadí, každý nemusí mít sex, no ne?

S čím asi odchází takový chlapec, který se dozví, že jeho penis je dost malý a jeho sexuální život je tím pádem ohrožen? Jaký vliv bude mít tato informace na jeho schopnost milovat se se ženou (nebo s mužem, to je jedno)? Jaký dopad to bude mít na jeho sebevědomí, na jeho pocit mužnosti? A co když se to "napoprvé" opravdu nepovede, bude mít odvahu to - s takovým ortelem na začátku - zkoušet dál? Nebo se prostě smíří s tím, že někomu to fakt nejde? A až se tím bude trápit, ostatní mu řeknou - prosím tě, moc to řešíš, dyť jsou ty vibrátory.

Zřejmě si v tuto chvíli říkáte, že je to celé naprostá pitomost. Na velikosti přece nezáleží, velikost "v klidovém stavu" nic nevypovídá o tom, jak je penis velký, když je vztyčený...a pro sexuální uspokojení muže a jeho partnerky přece velikost není důležitá. A navíc, takové věci se přece nedějí.

V prvních bodech s Vámi souhlasím. V tom posledním ne. Neděje se to mužům, ale ženám ano. Netýká se to penisů, ale prsou. Na mnoha předporodních kurzech jejich organizátoři - zdravotní sestry, porodní asistentky, lékaři a lékařky - ženám nabízejí, že se jim podívají na prsa a "zkontrolují" jejich bradavky. Řadě žen je pak řečeno, že jejich bradavky jsou ploché či rovnou vpáčené, jejich schopnost kojit je tím ohrožena, je jim doporučen nákup kloboučků a tvarování bradavek. To samé se pak - mnohem častěji - děje po porodu v rámci "podpory kojení", kdy zdravotníci hodnotí prsa matky a jejich velikostí, konzistencí, tvarem bradavek pak vysvětlují, proč matka je nebo není schopná kojit.

Jaký postoj má pak ke své schopnosti kojit žena, o jejíchž prsou se pohrdlivě vyjádřila nějaká autorita, ať už před porodem nebo po porodu? Bude mít odvahu to zkoušet zas a znova a překonávat drobné nebo větší zádrhele, které se prostě občas vyskytnou? Bude věřit své schopnosti nakojit své dítě? Bude mít tendenci hledat řešení nebo to spíš vzdá s tím, že někomu to prostě nejde?

Celá situace je o to absurdnější, že miminko se nepřisává k bradavce. Miminko se přisává k dvorci, bradavku má hluboko v pusince, mezi kořenem jazyka a měkkým patrem, její tvar tedy pro přisátí není důležitý. A stejně jako u mužského přirození, jehož velikost a tvar v ochablém stavu naprosto neodpovídá velikosti a tvaru ve stavu vzrušení - dvorce ženy reagují na přítomnost miminka na její hrudi tím, že se reflexně stáhnou a vztyčí, takže se k nim miminko může krásně přisát. Video, které to dobře ilustruje, najdete tady.

Velikou roli v této reakci dvorců hraje hormon oxytocin a reflexní chování dítěte. Nejvyšší hladina oxytocinu je po porodu, tedy za předpokladu, že právě narozené miminko putuje nahé na nahou hruď maminky a má tam prostor pro to se zadaptovat na novou situaci, doplazit se k prsu a přisát se. Během své pouti k prsu děti obvykle nejprve prso najdou ručičkou, mačkají ho a vlastně ho tím masírují, čímž napomáhají jeho zpevnění a vztyčení. Nakonec se samy přisají. Takový začátek kojení je velmi povzbudivý - a je dobré takto nadále pokračovat.

Je velmi důležité dodat, že k vylučování oxytocinu je třeba klid, mír a neinvazivní podpora ženy a jejího dítěte. Jakákoli stresová situace, nevhodné výroky, spěch, strašení, ohrožení nevedou k vylučování oxytocinu (příhodně přezdívaného hormon lásky), ale stresových hormonů. Dává to smysl: samice v přírodě ohrožená predátorem nebude kojit, ale prchat se svým mládětem. Těžko tedy chtít po matce, která byla ohrožená negativními výroky stran svých prsou nebo rizikem separace od dítěte či podáním dokrmu, aby své dítě nakojila. Stejně tak těžko chtít po muži, aby dosáhl erekce ve chvíli, kdy to po něm někdo cizí chce, kouká na něj, už aby to bylo - a jestli to nebude, tak my vám tu vaši milou, pane, obsloužíme sami.

Pojďme, prosím, důvěřovat ženám, že jsou schopné své děti nakojit. Některým to bude trvat déle, některým to půjde jako po másle. Zvládnou to ale všechny -s podporou, důvěrou, s vědomím, že kojení je normální. Důvěřujme i dětem, že se rodí se schopností se nakojit (nakonec tu o tom je celý článek). Podporujme ženy a jejich děti, aby mohly být i po narození spolu, aby se miminka mohla doplazit mámině prsu a přisát se, usnout, a zas a znova. Je to ten nejlepší začátek kojení