Jana
Já čekám miminko! Moje vysněné miminko! První co mě napadlo, že se musím dobře připravit na porod. Ale už mě nenapadlo připravit se na kojení.... O procesu porodu jsem si toho hodně načetla, o kojení skoro nic. Vždyť kojit přece budu, tak co. A kamarádka mi před porodem řekla, že mi s kojením v porodnici pomůžou, takže tím skončila moje příprava. Do porodního plánu jsem si akorát připsala: prosím o podporu samopřisátí, kojení bez omezení a žádné UM.... A to je vše. Porod může začít. Jsem připravená.
Vůbec jsem netušila, že
laktační poradkyně v porodnici na mě nebude mít čas. Vůbec
jsem netušila, že mi kojení na začátku moc nepůjde a vůbec
jsem netušila, že podpora ze stran sester bude spíše alá
propagace kloboučků, dokrmů a dalších kojicích pomůcek... "My
jsme si se sestrama říkaly, že vám to asi nepůjde, nemáte dobrý
bradavky. Zkuste to s kloboučkem a tady mi podepište, že jste
ho převzala."
Z tohoto přístupu jsem byla moc zklamaná. Sestry sice měly
naučenou formulku: "...když
budete něco potřebovat, cinkněte na nás kdykoliv.",
ale když už jsem cinkla, moc nadšené nebyly.
A taky že jsem
cinkala, potřebovala jsem POMOCT S KOJENÍM. Vždyť tady na
šestinedělí mám jeden jediný úkol - naučit se miminko kojit!
A mě to nešlo. Prsa byla nalitá, mlíko stříkalo všude, ale
miminko ne a ne se přisát. Chvíli plakalo a pak usnulo. Jednou
v noci jsem opět zavolala sestru a poprosila jsem ji o pomoc...
Vzala mého nádherného chlapečka a snažila se mu narvat bradavku
do pusy. On plakal, já bulela... bylo nám v tom fakt
blbě... Po chvíli sestra rezignovala, když se jí nedařila její
metoda: "Máte
zlobivý dítě."
a odešla...
Miminko mi opět usnulo nenakojené a já jsem se rozbrečela... A v tomto duchu to šlo dál. "Cože vy jste ještě nevážila miminko před pojením a po kojení? Ale to musíte, jinak vás nepustíme domů. Když vám miminko nebude přibírat půjdete na kapačku." Začala jsem tedy vážit... bylo to pro mě velmi stresující, protože moje miminko stále nepřibíralo, jak všechen personál očekával... "A nechcete se jít podívat na to video o kojení?" A v tom mi to došlo... vždyť ty sestry o kojení nic neví stejně jako já... cítila jsem se fakt mizerně... No nic, musíš se spolehnout hlavně na sebe, vždyť tvůj chlapeček tě potřebuje, seber se, sakra, a pojď znovu do toho, ty to zvládneš! ...napadlo mě zavolat švagrové, která má 3 děti a všechny kojila, tak jak to, sakra, dělala... "Zalez si do sprchy, odpusť si prsa, masíruj teplou vodou a pak běž kojit!" Konečně praktická rada, která měla trochu úspěch... Můj chlapeček však nepřibíral tak, jak by měl, takže přišlo další strašení od sester: "Řeknu vám to tak: chcete jít domů?" Na to jsem samozřejmě odpověděla ano. "Tak přikrmte!" Aha, tak toto je ta podpora kojení v porodnici... byla jsem zoufalá, a protože mi začalo být malýho líto, podlehla jsem. Přišla sestra se stříkačkou plného UM a stříkla ho mému synovi do pusenky, pěkně z dálky, aby se ho nedotkla, bez kontaktu. Bylo mi opět do pláče. Když jsem odcházela z porodnice, v tašce jsem měla vyfasované stříkačky, klobouček a UM a někde úplně dole zahrabanou sebejistotu... Ale já to stejně nevzdala. Hned první den doma jsem se vyprdla na UM i stříkačky a šla kojit, pěkně v klidu bez omezení jsme se tulili a víte co? Ono to šlo, šlo to krásně... hned první den doma to povolilo... Najednou ze mě byla nejšťastnější máma na světě! Sebejistota, co se týče kojení, se mi vracela pomalu, byla dost pochroumaná z nemocničního přístupu. Ale co, kašlu na ně, mám nejkrásnější miminko a KOJÍM!!!
A protože jsme se kojili krásně další tři měsíce, vůbec mě nenapadlo, že kojení se nám bude proměňovat a že můžou přijít další problémy. Po nějakém čase, se mi přestaly nalívat prsa a mému miminku se to moc nelíbilo. Nechtělo se přisát. Myslela jsem si, že nemám mlíko, byla jsem opět zoufalá. My tak bojovali na začátku a tohle by měl být konec? Tak to teda ne! Protože jsem tušila, že to sama nezvládnu, napsala jsem o radu na facebook do skupiny PODPORA KOJENÍ. "SOS malej mi bojkotuje kojení!" Díky bohu za fejs!!! Sešlo se tu spousta fajn rad, protože ale moje pochroumané sebevědomí z nemocnice bylo stále zahrabané kdesi v tašce a nevylízalo, oslovila jsem Martinu, laktační poradkyni v mém okolí, a poprosila ji o pomoc. První co mě překvapilo, že Martina reaguje hned, přesně to jsem potřebovala. Domluvily jsme se na brzké návštěvě. Už jen pocit, že brzy přijede podpora, mě moc povzbudilo. Martina mi pomohla znovu zažít ten krásný pocit samopřisátí miminka, sama bych na to neměla energii. Také mi dodala odvahu, abych začala více důvěřovat miminku a jeho přirozeným instinktům. Už mi to zase docházelo... je na čase přestat sledovat čas při kojení, mámo! Miminko ti samo napoví, co potřebuje.... Moje sebejistota, nakojit své miminko, se konečně začala hrabat z tašky ven!
A víte co? Žádnej bojkot kojení neexistuje. To jen to moje sebevědomí potřebovalo pohladit a zahřát, aby vykouklo a začalo zase naplno existovat!